Veronika Homolová Tóthová – Máma milovala Gabčíka

Kdy jindy představit tuhle knížku, než dnes, kdy si připomínáme 80. výročí od operace Anthropoid. S historickou fikcí jsem vás u mě již seznámila a tentokrát to opět bude stát zato.

o autorce

Veronika Homolová Tóthová (*1980) pracuje ve slovenských médiích a také se věnuje knižnímu zpracování vzpomínek přeživších z doby nacismu a komunismu. Velmi úspěšná byla i v Česku vzpomínková kniha Mengeleho děvče z roku 2016. A úspěšnou se stala i dnešní recenzovaná kniha Máma milovala Gabčíka, vydaná v roce 2018.

fikce a realita

Autorka se zde opírá hned o několik skutečných osobností a historických faktů. Tím a těmi nejdůležitějšími jsou jistě parašutista a voják čsl. armády Jozef Gabčík a Anna Malinová a akce Operace Anthropoid. Zatímco o Gabčíkovi a jeho činu jste (doufám) všichni slyšeli a po právu se o něm učí, o Anně Malinové mnoho lidí nemělo do posledních let ani ponětí.

Potkal ji osud neznámých hrdinů, kteří často položili život za boj o vlast. Naštěstí se poslední dobou odkrývají i tyto zapomenuté příběhy hrdinů, jenž neměli vojenské hodnosti ani vyznamenání.

Tóthová vychází z historické skutečnosti, tu vám ve stručnosti vylíčím. Anna byla mladá vdova, jež měla tří letou dcerku Alenku. Zapojila se do domácího odboje a pomáhala i parašutistům po jejich příletu z Londýna. Pomáhala právě Jozefu Gabčíkovi. Postupně se jejich „pracovní“ vztah změnil v milenecký. Všem, kteří se účastnili protinacistického odboje, hrozila smrt (včetně jejich rodinám). Všichni to věděli. Věděla to i Anna. Osud obou milých byl tragický. Jozef zahynul v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, Anna byla popravena téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen.

Na těchto základech vystavěla Tóthová příběh, který v mnohém rekonstruuje nejen vztah Anny a Jozefa, ale také fakticky popisuje život a přípravy parašutistů v exilu i v Protektorátů. Poodhaluje také okolnosti Operace Anthropoid, život v koncentračním táboře i osudy dalších zatčených odbojářů.

věnováno Anně, Jozefovi, ale i Alence

Knihu autorka sepsala a věnovala nejen dvěma hrdinům, ale také malé Annině dcerce Alence. Poté, co byla Anna zatčena a následně popravena, byla její tříletá dcera dopravena do internačního dětského domova (nebo lépe řečeno do dětského tábora) v pražském zámečku Jenerálka. Tento ústav byl zřízen pro děti zatčených či popravených československých odbojářů a sloužit měl především k jejich převýchově. Děti se nikdy neměly dozvědět, kdo byli jejich praví rodiče, co hrdinského udělali. Měly zapomenout. Byť znaly svá jména a příjmení (byly-li starší), směly se mezi sebou oslovovat pouze křestními jmény.

V roce 1944 byla Alenka umístěna do jiného domova – do Svatobořic u Kyjova. Těmto dětem se později začalo říkal „svatobořické“. Po válce se většina dětí vrátila ke svým příbuzným. Alena ovšem ne. Byla adoptována českým bezdětným párem a pravdu o svém původu se dozvěděla až v pozdní dospělosti. Proto jistě můžeme knihu Máma milovala Gabčíka chápat i jako pokus o složení příběhu Alenina dětství a původu.

účel dětského tábora

Důvody, proč byly tyto dětské tábory, ve kterých platil přísný režim, zřizovány, jsou vcelku dva. Prvním byl fakt, že nacisté nepotřebovali další potenciální odbojáře a vlastence (jež by byli jistě v takovém duchu i nadále vychováváni). Druhá skutečnost byla snad ještě zvrácenější. Odebrání dětí (byť měly ještě své biologické příbuzné) fungovalo na český domácí odboj jako forma nátlaku a nahnání strachu. Alenka tedy měla po celou dobu války na živu svou babičku, která se i nějaký čas starala o její výchovu.

slzy, hrdost, lítost, zlost

Románový příběh je doplněn řadou dobových fotografií i faktickými vsuvkami. A i když nevíme, zda se dotyčné dialogy a situace odehrály úplně takhle přesně, jak autorka popisuje, rozeběhne se před vámi neuvěřitelný příběh, kterému nechybí absolutně nic. Slzy, hrdost, lítost i zlost jsem při čtení já zažila a vsadím se, že je zažijete i vy.