Petra Dvořáková – Já jsem hlad – Zápisky blondýny vesnický

O anorexii se naštěstí už hodně mluví a bojuje se proti ní. Velmi silně působí prožitky lidí, kteří s nemocí bojovali osobně. Kniha Já jsem hlad je jednou z nich.

Autorku Petru Dvořákovou (*1977) jsem vám na webu již představila, a to v její mimořádně úspěšné knize Dědina (2018).

Ve svých knihách zpracovává Dvořáková často témata a místa, která se jí buď osobně dotkla, nebo jsou jí velmi blízká. Výjimkou není ani kniha Já jsem hlad (2009), která je její autobiografií, její zpovědí. Petra Dvořáková totiž anorexií trpěla a snad úspěšně se z ní vyléčila.

Nečekejte ovšem nějaké sebelítostivé vyznání o tom, jaká je autorka chudinka a jak je svět vůči ní nespravedlivý.

Dvořáková čtenářům poodkrývá už své dětství, ve kterém můžeme spolu s ní spatřovat začínající problémy se sama sebou, s matkou, se sebevědomím a se sebepřijetím.

Snaží se také laické veřejnosti vyvrátit zjednodušené fráze o anorexii, vysvětluje, že spuštění nemoci je velmi dlouhodobý a komplikovaný mechanismus, který může mít opravdu fatální následky. U samotné Dvořákové anorexie naplno propukla až v dospělosti, kdy zažívala velmi stresovou situaci.

Ke knize a ke psaní zde autorka přistupuje jako ke psaní deníku. Uvidíme tu tedy její aktuální věk, výšku a především váhu.

Dvořáková ale v Já jsem hlad upozorňuje na vnímání ženskosti jako takové. Vzpomíná, jak v dospívání objevovala svoji sexualitu a jak přijímala fakt, že se proměňuje z dívky v ženu. Otázka dospívání je v celé knize vůbec velmi výrazná.

Vzhledem k tomu, že je příběh boje s anorexií vyprávěn velmi citlivě a přitom jasně a bez zbytečného patosu či lítosti, může Já jsem hlad sloužit i jako kniha s biblioterapeutským účinkem, a to jak pro samotné pacienty, tak pro jejich blízké, kteří prožívají léčbu s nimi.