Petra Dvořáková – Dědina – Zápisky blondýny vesnický

Jakožto holka z vesnice jsem se na Dědinu těšila. Byl jsem zvědavá, jestli je téma vesnice univerzální a platné pro každou obec.

o autorce

Spisovatelku Petru Dvořákovou (*1977) jsem prvně zaregistrovala v pořadu České televize
13. komnata. Líčila v něm svůj boj s anorexií i s problémy, které pramenily již v dětství. O životě s anorexií napsala knížku: Já jsem hlad (2009), kterou jsem přečetla jedním dechem.

cesta na ves

A tak, když v roce 2017 vyšla další její knížka Dědina, vzbudila ve mně pozornost.
Dědina je sondou a obrazem současné české (nebo lépe řečeno česko-moravské) vesnice. Sama autorka na vesnici vyrůstala, a proto mohla čerpat z osobních zážitků a prožitků.

Dvořáková nás zavede do jedné malé obce na Vysočině – do dědiny. V centru dění stojí Jednota, pár usedlostí a domů a co dům, to lidský osud a životní zvrat.
Autorka v Dědině popisuje mezilidské vztahy – mezi generacemi, mezi spoluobčany a popisuje zde právě ty české vlastnosti, které na vesnici vyniknou snad ještě důrazněji než ve městě.
A tak se tu můžeme setkat se závistí, nepřejícností, žárlivostí, zlobou, ukřivděností či předsudky.
Už samotný podtitul knihy je výmluvný: pole, závist, chtíč a otčina.

lidi se maj mít rádi

Příběh nás zavede do osudu obce i jejich obyvatel. V kapitolách (nebo lépe řečeno v částech knihy) se blíže seznámíme s některými z nich.

Stará Střechová nám povypráví o svých obavách o malou vnučku Petrunu, která, podle ní, je rozmazlená a zraje pro peklo, jenže snacha Alena o ničem nechce slyšet.

Řezník Láďa má doma tři děti a manželku na „rozsypání“. Podlehne svodům osamocené Jitky? Jak vyřeší svou žárlivost na manželku a jak to bude u nich doma všechno vypadat dále?

Maruna Brabcová prodává v Jednotě, kterou ale dotuje ze svého a snaží se jí mermomocí udržet v provozu a to i přes to, že ví, že lidé z dědiny si radši nakoupí ve městě za levněji. Doma se stále řeší navrácení pozemků, které vrátili v restitucích Josefovi a i když lidé z vesnice závidějí, že mají majetek, nemají proč. Problémy s dospělým jsou totiž na denním pořádku.

Věruna Vavirková je na mateřské dovolené. Bojuje se svou panovačnou a lakomou tchyní Helunou, u syna Jiřina ani u tchána zastání nenajde. Jsou to oba podpantofláci, a tak hledá spojence u starých Vavirků. Stará babča Vavirková má s dědou trápení, zapomíná, teď ještě upadl a bude se o něj muset starat. Už je to vlastně soužití na dožití. Žádná láska, žádné emoce. Ale co když děda zemře?

Jsou vám příběhy povědomé? Aby ne, Dvořáková vychází z reálných situací a reálných lidských osudů.

V Dědině autorka nastiňuje mnoho témat, které vystihují naši společnost, ať se jedná o život městský či vesnický.

závěrem

Dvořáková napsala Dědinu v nářečím, kterým se na Vysočině mluví. Nejdříve jsem to pokládala za zbytečnost, po přečtení pár stran jsem ale musela dát spisovatelce za pravdu, že s nářečím získává knížka daleko větší grády. Na úvod knihy přidala i stručný slovník pojmů, které by nám, čtenářům z jiných míst republiky, mohly dělat problémy.
Na obálku knihy také přidala nakreslenou mapku dědiny, ve které zvýraznila i rodinné vazby mezi postavami.

Dědina je syrový, ale trefný román o současném životě na vesnici. Osloví nejen nás vesničany, ale rozhodně si své čtenáře najde i u měšťáků.
A vůbec, ať si ji přečtou všichni!