Blondýna učitelkou

O tom, že někdy je prospěšné mít všeho plný zuby

Přiznání učitelky – Tenhle týden byl zvláštní. Čím dál více pozoruji, jak žáci ztrácejí motivaci k učení.

Jak se pro ně každá další on-line hodina stává větším a větším utrpením. Jak už se nechtějí vzdělávat doma.

Přiznám se, že i já zažívám poslední dobou takovou malou učitelskou krizi. I já už ztrácím motivaci k tomu, abych učila on-line, byla plná elánu a ještě motivovala a táhla mé svěřence.

Tento týden jsem měla s jednou třídou psát písemnou práci z občanské výchovy. On-line, jak jinak. Někdo by mohl namítnout, že v této době je zbytečné pedantství psát s žáky písemné práce i z blbý občanky. Já si myslím, že není. O podceňování výchovy k občanství ale až jindy. Žáci o písemné práci samozřejmě věděli, i tak mě ale hned v úvodu hodiny začali přemlouvat, abychom dnes nepsali, že mají jednu písemku už za sebou a že by si radši povídali.

Chtěla bych podotknout, že na mě tyhle řeči (zatím) nikdy neplatily a i v tomto případě jsem chtěla být neoblomná a trvat na psaní testu. Po pár minutách mi ale došlo, že ani mně se dnes nechce psát písemku.

Že i já bych si radši jen povídala o tom, jak se máme, co nás štve, jak se nám doma daří a co nám schází, na co se těšíme a jak jsme se změnili. A tak jsme písemnou práci nepsali. Odložili jsme ji na příští týden. Však ona nám neuteče.

Ok, nejsem ta nejlepší učitelka. Nejsem ani ta nejzásadovější a nejsprávnější. Nejsem ta „kosher“ učitelka, která ovládá všechny metodiky a didaktiky. Ještě se tohle všechno učím, ale už teď vím, že budu svá učitelka. Že budu mít vždycky tak trochu svoji hlavu. Možná naštěstí. Tenhle týden jsem nebyla učitelka-člověk, ale člověk-učitelka.

Možná se ze mě stala taková malá učitelská humanistka.

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.