Mirka Skočílková – Violka – Zápisky blondýny vesnický

Někdy už od začátku víte, že to bude asi červená knihovna, kterou úplně tak nemusíte. A přesto si tu knížku přečtete. Protože tušíte, že to bude stát za to. A právě tohle je můj případ s Violkou. Více se dozvíte v dnešní recenzi.

o autorce

Mirka Skočílková (*1982), vlastním jménem Jaromíra Skočílková, je rodačkou z nedalekého Vysokého Mýta, vyrostla však v ještě bližším městečku Luže. Z učitelské profese zběhla k literární činnosti a v roce 2019 vydala román Violka. Následující rok přišla s knihou Kdo věří na zázraky, letos představila svoji zatím poslední román Opuštěný dům.

o knize

Je to v podstatě kniha o jednom velkém rodinném neštěstí. Hlavní hrdinka Marika na mě působila jako mladá sebevědomá a soběstačná žena, která však nemá ve svém životě ještě úplně srovnané žebříčky a priority. V okamžiku, kdy při tragické dopravní nehodě přijde o život její setra Viola s jejím manželem Davidem, život se Marice otočí o 180°. Musí se totiž postarat o svoji malou neteř Violku. Z počátku je jejich soužití komplikované. Marika neví, jak k malému dítěti přistoupit, jak s ní komunikovat.

To je stručný obsah knihy s podtitulem: Román o hledání domova, do které byste to podle obálky či po prvních stránkách neřekli.

Při slavnostní štědrovečerní večeři se čtenář dozví, že i Maričini a Violini rodiče zahynuli při autonehodě. Že i když má Viola s Davidem idylické manželství a dokonalou domácnost, trápí ji vztah s tchyní a tchánem. A to není všechno, jak později Marika zjistí, sužoval Violu a Davida ještě jeden velký finanční problém, který pečlivě před zraky veřejnosti tajili.

můj názor

Violka byla mým prvním setkáním s autorkou. Proto budu hodnotit, řekněme, mírněji.

Samotný děj byl více méně předvídatelný po prvních kapitolách, ba po přečtení anotace, ale s tím jsem počítala. I když se jedná zprvu o opravdu tragický příběh, je v polovině knihy vyměněn za optimistický příběh, který dojímá a který se čte snad jako pohádka. Až se nechce věřit, že by všechny ty tragédie člověk tak hezky zvládnul.

Co se týče autorčina stylu psaní, oceňuji květnatá souvětí a detailní popisy situací. To ovšem na druhou stranu dodalo knize i místy zbytečně zdlouhavé pasáže, které bych klidně vynechala.

Jedno velké mínus ale ode mě knížka obdržela – v textu se na můj vkus objevovalo až příliš mnoho překlepů.

závěrem

Violka není poslední knihou, kterou si od Mirky Skočílkové přečtu. Přihlédnu-li k tomu, že se jedná o autorčin debut, musím Violku hodnotit kladně, a to i přes chuť jakési červené knihovny. Někdy člověk chce věřit tomu, že všechno bude dobré. Někdy si člověk přeje, aby byl život jako romantický film. Někdy si člověk prostě jen přeje happyend.