Lucie Faulerová – Smrtholka – Zápisky blondýny vesnický

Tak tohle byla jízda. Dost drsná, abych pravdu řekla. Smrtholka rozhodně není tou lehkou dovolenkovou knížku. Však si přečtěte celou recenzi.

Připadá vám téma smrti v knihách nedostatečně prezentované? Pak pro vás bude román Smrtholka působit jako zjevení.

O autorce

Lucie Faulerová (*1989) je rodačka z Pardubic, která se vydala na studia bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V současné době je redaktorkou literárního časopisu. Autorsky se spolupodílela na knize Bronx (2016), sama vydala román Lapači prachu (2017). Druhý román Smrtholka vydala v roce 2020.

Sáhnout si na smrt

Hlavní hrdinkou je mladá žena/holka Marie. Kniha začíná pěkně zostra, čtenář je vlastně svědkem sebevraždy. Pak je tu střih a Marie jede vlakem, vzpomíná na svoji matku, která ji a sourozence opustila, vzpomíná na otce, který je vychovával, na mladší sestru Madlu a staršího bratra Adama či na ezoterické kurzy. Vzpomínkami se taky vrací na vesnici Mršina, kde vyrůstala. Mnozí z nich jsou mrtví, někteří prostě už nejsou. Je jen Marie a vlak.

Retrospektiva, vnitřní monolog, mozaika myšlenek

Celý příběh je tvořen Mariiným vzpomínáním. Ve mžiku se však retrospektiva mění na hrdinčiny vnitřní monology a myšlenky, které čtenáři předkládá. Přiznávám, že jsem chvílemi ztrácela přehled o tom, co byla realita a co si Márinka (jak se hrdince říká) vymyslela.

Co na Smrtholce oceňuji je to, že Faulerová ukázala způsoby, jakými myšlenky doprovázejí člověka a jak se v mysli vynořují i ty, na které bychom chtěli za každou cenu zapomenout.

Vyšší dívčí stylistika

Další věc, kterou musím pochválit, je stylistika. Abych byla upřímná, originální stylistika. Celou knihu doprovázejí citoslovce vlaku. Chvílemi jsem měla pocit, že vlaku sedím. A právě tento motiv jedoucího vlaku udává knize tempo, drží rytmus. I díky tomu jsou některé méně dějově zajímavé úseky čitelné. Ke čtenářovu zaujetí pomáhá také zajímavé grafické uspořádání textu.

Dalším plusovým a příjemným bodem je odkaz, který autorka umístila přímo do hlavní hrdinky Marie/Márinky. Vzpomínáte na Karla Hynka Máchu a jeho Marinku? Podobnost mezi románovou hlavní postavou a tou Máchovou najít můžeme. Obě mají nešťastný život a silně se jich dotýká otázka smrti.

Závěrem

Smrtholku jsem v recenzi v podstatě vychválila, přesto nemohu knize udělit plné hodnocení. Může za to především až přímo mnoho motivů a témat. Něco podobného jsem nedávno vytýkala i knížce Bumerang. Mám pocit, že autorka chtěla za každou cenu udělat Mariin příběh co nejvíce tragický a dramatický. Takový by, podle mě, byl i s pouhou polovinou a čtenáři (alespoň já) by si pak mohli více vychutnávat samotnou formu románu.

Román Smrtholka si přečtěte pouze v případě, že jste v absolutní psychické pohodě, jinak si koledujete o deprese a pocit zmaru. Tak, čtení zdar!