Herta Müller – Rozhoupaný dech

Není to tak dávno, co se udělovaly Nobelovy ceny. A shodou okolností vám dnes představím také jednu laureátku. Přesněji řečeno – jednu její knihu.

---

o autorce

Přiznám bez mučení, že jsem německou spisovatelku rumunského původu Hertu Müller (*1953) před přečtením Rozhoupaného dechu vůbec neznala. Přitom je to velmi pozoruhodná žena! Díky svému původu a rodinné historii dokáže do svých románů dostat skutečné silné momenty a příběhy. Toho si nepochybně všimli i akademici a v roce 2009 jí právě za Rozhoupaný dech udělili Nobelovu cenu za literaturu. Zároveň se Müllerová v 80. letech 20. st. vymezila proti tehdejšímu politickému režimu rumunského prezidenta Ceauşeska a odmítla spolupracovat se státní tajnou policií, což znamenalo pro Müllerovou mnoho nepříjemností.

 Mezi její další knížky uvedu například: Srdce bestie, Liška lovec či Nížiny.

o knize

Děj Rozhoupaného dechu nás nejprve zavede do poválečného Rumunska. V tu dobu si, na rozkaz Stalina, generál od rumunské vlády vyžádá seznam Němců žijících na rumunském území. Prý jsou potřeba k obnově poničeného Sovětského svazu.

A tak se tisíce lidí musí sbalit a odjet do daleké Doněcké oblasti. Až postupem času začíná být jasné, že se nejedná jen o pomoc velkému bratru, ale o pracovní internační tábory a že přežít nemá nikdo.

A mezi těmito pracovníky najdeme i mladého sedmnáctiletého chlapce Leopolda Ausberga. Ač se to může zdát šílené, Leo se do Sovětského svazu těší. V cestě vidí únik z nudy a také před sebou samým. Doufá, že v Rumunsku nechá nejen fádní život, ale také své tajemství – svou homosexualitu.

opravdové, silné

I když jsem o pracovních táborech na Sibiři samozřejmě slyšela, netušila jsem, že se týkaly i takového velkého množství rumunských Němců. Müllerová se při psaní inspirovala nejen osudem své matky, která byla poslána v 50. letech taktéž do Sovětského svazu, ale také příběhem mladého rumunského spisovatele a básníka Oskara Pastiora, do kterého převtělila hlavní postavu Lea.

Při čtení vám nebude lehce. To vám říkám narovinu. Však se to dá také předpokládat. Číst celou kapitolu o hladu či o kousku chleba, který ten den vězni dostali, vám dokáže opravdu sevřít hrdlo. Stejně tak jako, jakoby mimochodem, poznámky o každodenní smrti vězňů, špíně a nemocem.

Samozřejmě, že se nabízí srovnání s dalšími děly světové literatury, které se věnují podobnému tématu. Nevím, zda bych Rozhoupaný dech přirovnala třeba k Jednomu dnu Ivana Děnisoviče. Podobný je způsob vyprávění a syrový popis situací.

„Hlad je předmět. Hlad vstoupil do mozku. Anděl hladu nemyslí.„

Herta Müller, Rozhoupaný dech

závěrem

Rozhoupaný dech ve vás bude dlouho doznívat. Rozvibruje ve vás tu nepříjemnou strunu, která vás donutí přemýšlet nad historií i nad společností.

Mohu říct, že se rozhodně nejedná o poslední knížku od Herty Müller. Rozhoupaný dech je prostě silný a fakt dobrý. A jistě za to může i český překlad Radky Denemarkové, což jistě potvrzuje i fakt, že kniha v roce 2011 obdržela Magnesii Literu za překladovou prózu.

Hodnocení: 9 z 10