Delphine de Vigan – Vděk

Představovat Delphine de Vigan ostříleným čtenářům je asi jako nosit dříví do lesa. Já se však bez mučení přiznávám, že jsem ji objevila až teď. A myslím, že naše seznámení nemohlo proběhnout lépe. Více se dozvíte v následující recenzi.

---

o autorce

Delphine de Vigan (*1966) je francouzská spisovatelka. Svou prvotinu vydala v roce 2001. Zatím poslední knihu napsala v roce 2021. Její knihy pravidelně vycházejí v nakladatelství Odeon. Kniha Vděk vyšla v roce 2019 v českém překladu Alexandry Pflipflové.

tři postavy, tři osudy

Román Vděk nás zavádí do luxusního domu s pečovatelskou službou. Konkrétně do pokoje staré paní Michèle Seldové, které se však říká Miška. Ta pracovala dříve jako korektorka v novinách, je bez příbuzných a její jedinou blízkou osobou je pečovatelka a přítelkyně Marie. Do domova důchodců se přemístila poté, co ji dohnalo stáří se všemi neduhy. Především s afází. Zapomíná slova, zaměňuje je, plete si významy. To vše sice vytváří humorné situace, zároveň až ukazuje naši bezmocnost vůči stáří.

Mišce pomáhá s afázií i logoped Jérôm.

Stárnout znamená naučit se ztrácet…

Ztrácet paměť, ztrácet své orientační body, ztrácet slova. Ztrácet rovnováhu, zrak, ponětí o čase, ztrácet spánek, ztrácet sluch, ztrácet rozum. Ztrácet to, co vám bylo dáno, co jste získali, co jste si zasloužili, o co jste bojovali, o čem jste se domnívali, že to máte napořád…

Vděk

Ve Vděku se střídají kapitoly vyprávěné Marií a Jérômem. Miška jim dělá jakéhosi zprostředkovatele a i roztomilého dohazovače.

Přesto, že se u čtení často přistihnete, že se usmíváte, dojde vám, že se jedná o úsměv spíše dojemný. Dojde vám, že stáří je opravdu nedílnou součástí života a že se proti němu bojovat příliš nedá.

a čemu vděčíte vy?

Mišce se v průběhu dne i noci vybavují a zdají sny a představy, díky kterým čtenář získává informace o Miščině životě. Dětství prožila za druhé světové války a protože její rodiče byli Židé, přišla o ně. Ji zachránili cizí lidé. Později s nimi však ztratila kontakt. A protože tuší, že se blíží konec její pozemské poutě, chce je najít a poděkovat jim. Vděčí jim za život. Vděk je to, co ji žene dopředu.

Afázie je získaná porucha produkce a porozumění řeči, která vzniká při ložiskovém poškození mozku. Je řazena mezi poruchy jazyka, neboť nejsou primárně poškozeny motorické modality řeči (respirace, fonace, rezonance a artikulace), ale přesto dochází k obtížím v užívání jazykového vyjádření. Intelekt je u afázie zachován.

zdroj: Asociace klinických logopedů ČR

závěrem

Velmi oceňuji, že tak silný příběh autorka zvládla rozepsat „pouze“ do 147 stran a to aniž by příběh nějak uspěchala či ošidila. Jedná se tak vskutku o výživný román, čtenářskou jednohubku.

Autorka ve Vděku představuje téma odcházení a stáří, které je stále tak trochu v knížkách tabu. Pokud by vás však zaujalo, doporučuji knížku od české spisovatelky Jarmily Pospíšolové …a naposled konvalinky.

Hodnocení: 10 z 10